Fall Out Boy v Berlíně

K Vánocům jsem dostala lístky na koncert Fall Out Boy, moji nejoblíbenější skupinu, na jejíž koncert jsem čekala dlouhé roky. A můj sen se konečně splnil!
Jelikož na koncerty obvykle nechodím, osud mi připravil plno nepříjemností, kterých bych se mohla vyvarovat, lépe je znát. Takže pokud jste taky kulturou nepolíbeni, stejně jako já, snad vám něco z mého článku pomůže.

Vyjeli jsme zhruba kolem jedenácté dopoledne a po několika zastávkách ve fast foodu jsme před koncertní halu přijeli kolem čtvrté odpoledne. Návyky zdravého stravování jsem si tento víkend zapomněla doma. Tohle byl přece můj velký den!

Fall Out Boy a můj životní příběh už dělilo jen 6 hodin čekání. Doufala jsem, že si stoupnu do systematické řady a zaberu si aspoň nějaké dobré místo pod pódiem, ale plac vypadal spíše jako bojiště, kde nikdo pořádně nevěděl, co tam dělá. A já to taky nevěděla. Možná jsem se špatně vyjádřila, lidé kolem vypadali, že už tu čekají dlouhé dny a noci. Bojiště je tedy špatný výraz, většina dobrodruhů byla zmožená posedávajíce na kartonových podložkách. Já se tu nějak náhodně motala a snažila jsem se pochopit, jak se dostanu dovnitř. Bylo to zbytečné, stoupla jsem si mezi děvčata s rozloženým stanem a věřila, že se neztratím.
Tři hodiny plné nuděním se, nutkáním jít na záchod a zpíváním si písniček, zpestřilo až sledování mladého páru, který si rozložil amatérsky vyrobený, nenápadný stánek s pivem, které následně prodávali za pět euro ve středním kelímku. Až budu chtít udělat díru do světa, budu podnikat přesně takhle, protože ti géniusové, přísahám bohu, vydělali majlant. Není to legální, ne?
Důležitá věc, a teď všichni pečlivě poslouchejte, na lístku bylo napsáno, že se do arény nesmí nosit batohy a tašky. Sice to zde bylo zmíněno jen německy, při té dlouhé cestě jsem si to ale z nudy přeložila v překladači a pochopila význam věty. Lidé s batohy nakonec byli vyhazováni od turniketů, museli si je uložit a po koncertě se pro ně vrátit. Věc, co by mě nikdy nenapadla, byl fakt, že budu potřebovat občanský průkaz. Takže na něj taky nezapomeňte!

Kolem sedmé hodiny se už lidé začali seskupovat kolem několika vchodů, zjistila jsem, že veškeré čekání bylo naprosto zbytečné, protože kdyby člověk věděl, která bije a stoupl by si na správné místo u zvolených turniketů, měl by jasnou první řadu.. Bylo mi najednou líto těch holek, které tam seděly od rána, já jsem se šikovně vecpala do prvních linií, prošla bezpečností kontrolou a vesele jsem si to kráčela do arény.
Žízeň už mě začala zmáhat, rychle jsem přiběhla k náhodnému stánku a zeptala se: "Do you accept credit cards?" Paní prodavačka vytřeštila oči, zprvu jsem si myslela, že jsem jen špatně zkomolila větu a na ty FCE zkoušky bych se opravdu hlásit neměla, posléze mi však sdělila, že v celé hale karty neberou a s úsměškem se mě zeptala, jestli náhodou nemám hotovost. Začala jsem štrachat drobné po kapsách, když jsem si uvědomila - já je nechala v batohu, který jsem si s sebou nemohla vzít. Koho by napadlo, že se v Německu nedoplatím kartou? Stejně ti lupiči s pivem tuto vymoženost zavedenou měli.
Ale nevadí, nic mi nemůže zkazit takovýhle večer, šla jsem se jako správný zoufalec napít na záchod a zabrala jsem si slušné místo pod pódiem, byl můj sen stát v první řadě na koncertu mé nejoblíbenější skupiny. Mno, desátá řada se taky počítá. Člověk na takovéhle akce musí mít očividně zkušenosti. Příště už ale budu veterán. Moje srdíčko stále zlomené bez párku v rohlíku a nějaké sladké limonády.
Ještě půl hodinky jsem napínavě čekala, zatímco jsem na mobilu hrála Candy Crush. Osmá hodina odbila, je to tady!
Předkapela! Jak jinak, Anička jede na koncert, aniž by si o tom cokoli zjistila, někdy bývá pěkné se nechat od života překvapit, ale tohle nebylo fér - nějaký náhodný raper, kterého jsem neznala. Nebyl to zrovna můj šálek kávy, ale nějak jsem tu půlhodinku přežila. Raper sklidil potlesk, upozornil, jak je Berlín nejlepší město co navštívil, typicky, a nastala nenáviděná přestávka. Čtvrt hodinky uběhlo a byl konečně ten onen čas! Nakonec z backstage vyběhla Chrissy Costanzy, zpěvačka z Against The Current, kapely, kterou znám jen díky Legends Never Die. Tahle písnička samozřejmě nezazněla. Jaké zklamání! Za normálních okolností bych si tuhle kapelu ráda poslechla, ale ne těsně před vystoupením FOB! Lidé si kolem mě už začali sedat na zem. Očividně je bolest hlavy a žízeň zmohla stejně jako mě. Upřímně mě to už taky nebavilo a nejradši bych šla pryč. Hodiny jsem nic nepila, nejedla a byla jsem napnutá každou minutou víc a víc.
Bylo deset večer, když konečně arénou začala znít shodou náhod moje nejoblíbenější písnička, to jsem na všechny rádoby problémy zapomněla, skákala jsem jak ratlík a vyřvávala svoje oblíbené písničky. Najednou byl celý ten pohled na koncert úplně jiný. Oheň v žilách, muzika, kterou miluju a poslouchám denně. Hudba byla velice hlasitá, slečna vedle mě si začala zacpávat uši, což já jsem tomu taky moc nepomohla svým ukřičeným chraplákem. Co písnička to pecka! Všechny jsem je milovala. Od starých alb, přes výběr těch nejúspěšnějších hitovek až po nové album MANIA.

Hala byla plná k prasknutí, hlava na hlavě, musí být opravdu zajímavé vidět tenhle pohled z pódia, nikoli ze schodů. A vědět, že je zde tolik lidé, kteří milují to, co děláte. Při pomyšlení, že bych tam ale stála se mi zamotala hlava. Při odchodu jsem si stihla ještě koupit tričko, náhodou brali kreditky a vyhladovělá jsem vběhla do prvního Burger Kingu, kterého jsem po cestě na hotel našla. Seděla jsem tam s kamenným výrazem a pocitem, že jeden z mých životních přání bylo právě naplněné a teď už nemám nic kromě tý nechutný mastný omáčky, která mi právě kape na moje nově pořízené tričko. Z toho burgeru a mastných hranolek mi bylo nakonec pěkně blbě, ale co? Tohle byl jeden z mých nejlepších zážitků v životě.