Jak jsem zjistila, že musím více jíst

Myslím, že jeden ze základních stavebních kamenů udržení si motivace je pochopení, že změna životního stylu a následné hubnutí je běh na dlouhou trať.

Nechci si zde hrát na doktora, protože jím samozřejmě nejsem, chtěla bych mluvit především z mých získaných zkušeností.

Minulý rok jsem do toho spadla takřka nevinně. Hlavním důvodem neúspěchu nebylo to, že jsem chtěla být vyhublá a slabá, chtěla jsem žít zdravě, ale neměla jsem znalosti. Typicky jsem si minulý březen řekla, že do léta zdravím stravováním a pohybem zhubnu. Jenže po dvou měsících proložených několika nemocemi jsem neviděla takové změny, které jsem očekávala. Začala jsem si pak snižovat příjem kalorií. Nevědomky. Mám poměrně pevnou vůli a nechtěla jsem, aby moje práce skončila nadarmo, tak jsem se do toho opřela ještě více.

Můj jídelníček na internátu. 

Snídaně: krajíc celozrnného chleba, výjimečně cottage sýr

Dopolední svačina: jablko

Oběd: 1/4 ze školního oběda (sladké obědy jsem vynechávala)

Odpolední svačina: to jsem cvičila a "neměla jsem čas"

večeře: cherry rajčátka a okurka

To mohlo být při větším štěstí zhruba kolem 400-500 kalorií.
Mimochodem jsem se taky za každou cenu vyhýbala všem tukům, avšak kvalitní tuky jsou i při hubnutí velice důležité, můžu tomu věnovat další článek. Sem tam jsem to už nevydržela a přecpala jsem se něčím sladkým, to jsem pak sama sobě lhala, že mám vlastně cheat day a všechno je v pořádku.

Cvičila jsem jen kardio, chodila jsem denně běhat několik kilometrů. Bylo pro mě nepředstavitelné dělat třeba kliky, na to jsem neměla sílu, musela jsem při cvičení pořád jen stát na nohách.
Denní kardio ale také není hned nutně nejlepší variantou hubnutí. Jednou, dvakrát do týdne to není nic proti ničemu, ba naopak. Ale častým kardiem se časem tělo na lehčí pohyb přizpůsobí, díky čemuž se zpomalí metabolismus. Kardiem se samozřejmě spálí tukové zásoby, ale nebudujete svalovou hmotu, proto se doporučuje zařadit také HIIT kardio, nebo posilování.

Začala jsem si zanedlouho všímat, že je něco špatně. Byla jsem věčně unavená a otrávená, měla jsem neustálý hlad. Jednou jsem se vrátila na internát z běhání a udělalo se mi černo před očima, musela jsem si sednout na zem a najíst se, z čehož jsem neměla radost. Neměla jsem žádně vážnější zdravotní komplikace, ale přerušil se mi cyklus, což znamenalo nejspíše nízkou hladinu estrogenu, to může vést až k řídnutí kostí. Navíc hladověním se též zpomaluje metabolismus, tělo nemá energii, nastává špatná nálada, jen boj a nakonec to selže. Rozhodla jsem se, že v tom nebudu pokračovat, zatáhla jsem za zpátečku, začala jsem hodně jíst a už jsem se ani tolik nehýbala. Zdraví pro mě bylo přednější. I když následná nezdravá strava mu taky moc nepomohla.
Což nejvtipnější na tom všem je, že jsem ani nějak extrémně nezhubla. Na váze možná pár kil, ale v zrcadle jsem vypadala pořád prakticky stejně. Celou dobu. Bylo to děsivě demotivující.

Bylo pak těžké se vrátit. Bála jsem se, že budu zase cvičit a stravovat se "správně," ale bez výsledků.
Po roce to zkouším zase znovu. Jím teď o dost více, můžu se více kontrolovat, poněvadž už nejsem na intru a taky nemusím chodit jen běhat. Mám energii do cvičení, dokonce se mi ani nemotá hlava. Neříkám, že je to vždy růžové, ale naučila jsem se, že hladovění je zbytečné. Ta náročnější a zdravá cesta, je nejspíše ta udržitelná, která bude mít opravdu výsledky. Ale výsledky nebudou tak rychlé. Zdraví je podle mě zodpovědnost. Myslím, že jestli tělo trpí, nezaslouží si vypadat dobře.
Já jsem poslední dobou naštěstí zhubla. Sice jsem sice posedlá pocitem, že všechno dělám špatně a že možná změny nepřijdou, že se zaseknu jako minule, ale tohle je všechno, co pro to mohu udělat.

Poslední dobou narážím na spousty pro-ana blogů dívek, které vyloženě bojují se svým tělem a snaží se zhubnout kolik desítek kil za nějakou určitou dobu. (Nemluvím teď o anorexii, to je závažná nemoc, která by se měla léčit s odborníkem a je velice těžké se z ní dostat. Mluvím o tom populárním drastickém způsobu hubnutí, ze kterého se dá samozřejmě do poruchy příjmu potravy spadnout.)
Nechci nikoho odsuzovat, je každého věc, kterou cestu si vybere, ale spousta těchto blogů brzy končí. Autorky se v lepší variantě po několika měsících vzdají a všechno se vrátí jojo efektem, v horší variantě nastávají zdravotní komplikace. Většinou celým blogem prochází poznámky o velmi špatných náladách, motání hlavy, stresování se.

Když si vezmu fakt, že jsem celý svůj život trápila své tělo přejídáním se a sezením u počítače, myslím, že je férové, když se k němu budu chovat hezky, i když proměna bude trvat déle. Nezaslouží si přece, aby ještě více trpělo. Zdraví je vším.

Nakonec je článek delší, než jsem chtěla a to jsem toho ještě spousty vynechala. Snad je dostačující a brzy, doufám, vyjde další! 

Ann