neděle 21. října 2018

Cheat day je začátek konce... Vlastně jsem chtěla říct konec začátku

Poslední týden se nesl v duchu polevování a stresu. Smutek z toho, že mi odložili rovnátka o další měsíce a pomalu se u mě projevovaly přicházející chutě na nezdravé jídlo. Dostalo se to už do bodu, kdy jsem neměla vůbec na nic energii ani chuť. Nepřišlo mi, že bych zhubla poslední dobou, spíš jsem si to jen namlouvala, dokázala jsem na sebe koukat půl hodiny do zrcadla a říkat si, jak se nenávidím. 
Uvědomila jsem si, že potřebuju reset. Ale bylo mi líto všeho toho času, co jsem do hubnutí vložila. Sice to byl zatím jen měsíc, ale čekala jsem větší posun.
Měla jsem strach, že to, co dělám, dělám nějakým způsobem špatně a já nevěděla, jak ty věci vylepšit. 
I když jsem to podvědomě věděla. Nedávám do toho všechno. Není to pravda, jen sama sobě lžu, abych nezešílela.

 Let's relax.The Book NomadPinterest: @isabellereneexo

A vzhledem k tomu, jak jsem "ochutnávala" poslední dobou, jsem se rozhodla do toho pořádně praštit a dát si všechny věci, nad kterými se tak oblizuji. (nakonec jsem si dala jen malou část z mých vysněných pochutinek, poněvadž nemám peníze a ten krámek, kde jsem na poslední chvíli skončila, taky nenabízel značný sortiment. )

Čas začít od začátku.
A to tím, že se zprvu totálně zničím, ať mám k těm začátkům opravdu dobrý důvod. 

pátek 19. října 2018

Jak jen odškrtávám další dny

Jak šel první měsíc?

Pořád jsem se na to nevykašlala i když morálka spadla malinko dolů, společně s motivací a produktivitou. Moje váha se teď pohybuje kolem 58-59 kg. To znamená, že od úplného začátku mám kolem tří až čtyř kil méně.

A stejně nejsem vůbec spokojená. Čím déle na sobě pracuju, tím více nenávidím své tělo.To každodenní postávání u zrcadla, jestli se náhodou něco malinko nezměnilo. Pochybnosti o tom, jestli pořád ještě vůbec hubnu, jestli to, co dělám, dělám dobře.
Strach z toho, že budu muset víc pracovat, jestli chci výsledky, protože tohle tempo nestačí.

Strach a stres.

#writer #autumn #seasons #fall #writing #inspiration #author #OscarWilde www.writersrelief.comVěci, kterých jsem se bála ještě dříve, než jsem začala s hubnutím.

Mám je na listu věcí, které by mě mohly zásadně ohrozit. A stejně si nejsem jistá, jak s nimi bojovat.

Není nic víc demotivujícího, než když čas plyne dál a výsledky nejsou vidět. 

Jak se všechno žene kupředu, ale já na to nestačím.
Dneska jsem proležela celý den v posteli, smutná a vyčerpaná. Myslela jsem na všechny ty věci, které jsem mohla udělat jinak. Nebyla jsem schopná vstát. Doufala jsem, že čas všechny rány zahojí, ale každým dnem se ta ztráta jen stupňuje.

Už brzy začíná podzim.

pondělí 1. října 2018

První dva týdny za mnou!

A tak si jen odškrtávám další dny. Některé jsem zvládla na sto procent. Někdy jsem vynechala jídlo nebo jsem necvičila, ačkoli jsem měla čas, zkrátka jsem do nich nedala všechno, co jsem mohla. Ale to hlavní, co je pro mě zatím důležité, je fakt, že dny pořád ubíhají a já je pořád kontroluji. Pořád jsem na své cestě. Pořád jdu kupředu.
Nějak.
Za dva týdny, mám dvě kila dole.
Držím se jídelníčku, více či méně. Snažím se hýbat. Jen snažím.

pondělí 17. září 2018

Zase začínám hubnout - jak prosté a přitom tak složité #310

Dlouho o mně nebylo slyšet. 

Říká se, že ten moment nikdy nepřijde. 

Když něco chcete, je nejlepší začít následovat své sny okamžitě. Protože čekat na moment, kdy bude všechno perfektní, je zbytečná ztráta času. S tím impulsem se z ničeho nic neprobudíš. 
Čekat až budu mít čas, až odmaturuju, až budu bydlet v jiném bytě, až si najdu přítele. Až, až, až,...

Mám asi štěstí, protože mě ten moment potkal. 

Jenže každý velký příběh začíná velkým pádem. Možná nestačí jen smíření a stěžování si.
Možná, že je tohle ten největší dar. Protože i když mi všechno kolem mě připadalo tak prázdné a zbytečné. Řekla jsem si, že tentokrát už to musím dotáhnout do konce.

Tyhle řádky ale nepíšu proto, abych brečela nad tím, co všechno se pokazilo. I když jsem to před pár lety taky dělávala. Zbytečná nutnost sebelítosti na internetu. A jak smutné je utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom ještě hůř. 
Hlavní motiv je že jdu do toho zase znova. Po čtyřech letech všemožného hubnutí a šílených diet jsem zase na začátku. A já bych už ani nedokázala spočítat na prstech, pokolikáté to je. Ať už jsem za ty roky měla cíle jakékoli, v žádném z nich jsem nikdy neuspěla. 
Rozhodla jsem si splnit aspoň tenhle jediný sen. Tenhle sen, který mám tak strašně dlouho a vždy mě od něj něco odtrhne. Někdy je to týden, někdy jsou to měsíce. A nikdy to nebylo naposled. Doufám, že se budu k tomuhle blogu vracet, třeba jednou do týdne, dát vědět, co je nového, sdílet s vámi moji vlastí cestu. Protože od teď za rok chci říct, že jsem do toho dala úplně všechno. 

Teď momentálně jsem rozhodnutá to udělat. Po tom všem, co se stalo. Tak moc, jak ještě nikdy. Ale nikdy nevíš, co ti do života přijde. Možná, že se na to za týden zase vykašlu. A možná taky ne. 

17.9. Obyčejné pondělí, můj velký den. 

A z tohohle pondělí jsem udělala 
svůj poslední
den jedna. 

Celý tenhle článek zakončím citací z 16. října 2014, z mého starého blogu o hubnutí, který nakonec skončil neúspěšně, protože jsem svůj cíl tenkrát nedotáhla do konce, i když jsem udělala velké změny.
"Cvičím už týden (to je asi nejdéle v mém životě) a poněvadž mám pocit, že tentokrát bych nemusela tak brzy rupnout, tak jsem si založila tento blog, abych si mohla zapisovat a shromažďovat všechno, co se bude týkat cvičení. Asi to nebude jako normální blog o fitness, protože přeci jen se jedná o blog melanchonického blázna. 
Třeba se jednou dostanu na ten svůj vysněný vrchol."  - Anička, 14 let

Třeba.



pátek 22. června 2018

Proč jsem si zrušila facebook?

Někdo říká, že se snažím být jen zajímavá, že mám teď jen nějaký ujetý životní styl. Na druhou stranu, spousta lidí se mnou souhlasí, ačkoli oni sami by se od sociálních sítí nedokázali odrhnout.


Už je tomu něco málo přes rok, co jsem se pro smazání své identity rozhodla a zatím mě nic nepřinutilo se na Facebook vrátit. Co mě k mému rozhodnutí vedlo?

Jenom abych na začátek ujasnila jednu věc. Já osobně si myslím, že sociální sítě jsou sami o sobě dobrá věc. Jsou užitečné pro domluvu s člověkem, se kterým se kvůli vzdálenosti jinak nemohu domluvit. Přínosné mohou být i školní skupiny, ve kterých jsme si rozdělovali práce a pomáhali si navzájem. Tak co mě tak štvalo?

Je to každodenní a skoro jediná komunikace skrze Facebook s osobami v mém blízkém okolí, které by si na mě normálně ani neudělali čas.