První dva týdny za mnou!

A tak si jen odškrtávám další dny. Některé jsem zvládla na sto procent. Někdy jsem vynechala jídlo nebo jsem necvičila, ačkoli jsem měla čas, zkrátka jsem do nich nedala všechno, co jsem mohla. Ale to hlavní, co je pro mě zatím důležité, je fakt, že dny pořád ubíhají a já je pořád kontroluji. Pořád jsem na své cestě. Pořád jdu kupředu.
Nějak.
Za dva týdny, mám dvě kila dole.
Držím se jídelníčku, více či méně. Snažím se hýbat. Jen snažím.



Je těžké se držet plánu, když do života vstupují a odcházejí všelijaké okolnosti, které cestu naruší. A vytrhnou mě z nějaké zajeté rutiny.

Uběhly teprve dva týdny a já už musela čelit menším či větším problémům.
Hned druhý den mi vyhořel mobil, tak jsem zahodila všechny své úspory, koupila novej a mám v kapse poslední kilo.
Navštívily mě v mém bytě malé opravdu "roztomilé" potvůrky. Nějak se u mě zabydleli moly, ačkoli si potrpím na hygienu, ty hovada se po tom, co jsem po nich vylila všechny chemikálie a žíraviny, co jsem doma našla, stále nějak plazili dál a dál, mám mráz po zádech, kdykoli otevírám komůrku.
Nehledě na to, že můj mozek nefunguje tak jak má, například jsem si zapomněla ve fitku boty, nebo omylem nepřišla do autoškoly. Nedokážu se vůbec na nic soustředit.
Stala jsem se přesto víc apatická a nebojácná. Jsem víc drzá, oprsklá a je mi všechno tak nějak jedno.
Jako by vůbec na ničem nezáleželo.

Chtěla bych popsat to prázdno, které ve mně zbylo. Jak je každé ráno zalité zlatým sluncem a plné naděje. Jak jsou nové začátky nádherné.
A pak to, jak se všechno bortí. Se soumrakem tlak na hrudi pořád sílí, až mou mysl zaplaví vzpomínky, na to, kým jsme byli a co jsme skoro měli.

Ale já pořád pokračuju.
A dělám pro to všechno.